Mozek jako řídící centrum, tělo jako stroj

Proč se nenaučit jen ovládat motorku a předpisy?

V autoškole, pokud budete mít štěstí na dobrého učitele, vás naučí ovládat motorku. Po pár týdnech dřiny odkráčíte vítězoslavně s řidičským průkazem a začnete přemýšlet nad pořízením vlastního stroje. Pokud budete hodně uvědomělí, přidáte k tomu pár hodin v nějaké motoškole. Jenže pořád tam něco chybí. A to úplný základ – ovládnutí vlastního těla a mozku. Proč to? Protože právě tělo je tím nástrojem, který dává motorce všechny pokyny. Takže pokud nebudeme mít trénované tělo, nemůžeme motorku dobře ovládat. Ovšem pozor, zvládnuté tělo je jen polovinou vítězství. Je totiž jakýmsi mechanickým převodníkem mezi naší hlavou a motorkou. Musíme tedy mozkem intenzivně pracovat, abychom se stali lepšími řidiči. Na tělo i hlavu by měl být veden při přípravě stejný důraz.

Pokud je vaším cílem jezdit rovně po dálnici, můžete přestat číst. Když si chcete motorku opravdu užívat a plně využívat její potenciál, je dobré se zamyslet. Buď se můžete vracet domů servaní jako psi, v křeči a zpocení strachem z toho, jak vám někde podklouzlo kolo, nebo nadšení a plni zážitků z náročných výjezdů a sjezdů, driftů či škrtání stupaček o asfalt v případě silničářů. Pak se ale už nemůžete na motorce jen vozit, ale musíte ji ovládat. Nevěřte lákavým reklamám na rychloškoly. Za jeden den vás nikdo nenaučí jezdit rychle po okruhu ani motokrosové trati. Může vám ale ukázat cestu. Ta je dlouhá, ne zrovna zábavná, ale jediná možná. Výsledek stojí za to, posunete své limity a motorku si začnete daleko víc užívat.

Vezměme to postupně. Jak jízda na motorce vlastně funguje? V první řadě neustále zpracováváte vnější podněty přijímané tělem. Nejdůležitějšími jsou samozřejmě zrakové a sluchové. Ovšem tím zdaleka nekončíme. Je dobré si uvědomit, že skrze dobře fungující motorku a následně vlastní tělo dostáváme další řadu informací o náklonu, zrychlení, povrchu pod motorkou a další. Je zázrak, jak lidské tělo dokáže takové podněty přijímat a také na ně reagovat. Je to zase tělo, které zadává motorce řadu příkazů a nemluvíme jen o otáčení plynem, brzdění nebo řazení. Ze středu těla vycházejí svalové pohyby vedoucí k náklonu motorky v zatáčce. Ve finále se do toho zapojují všechny části těla. Umění ovládnout své tělo je tedy nesmírně důležité a je jedno, jestli závodíte v továrním týmu nebo se vozíte jen pro zábavu. Tím chceme říct, že následující informace a cvičení rozhodně nejsou pouze pro závodníky, ale pro každého, kdo se chce dobře svézt a bezpečně vrátit domů.

Naučíme vás cvičit tělo tak, aby bylo pro řízení motorky lépe připraveno. Nebojte se, žádné posilovny, vše levně, efektivně, doma. Jde o všeobecnou sportovní přípravu, ne žádnou intenzivní tvorbu velkých svalů. Ty nejsou na motorce potřeba. Ideální je věnovat se intenzivní přípravě zimu, kdy nelze jezdit a na jaře z toho potom těžit. Tím ovšem nechceme říct, že byste měli cvičit jen v zimě a v sezóně nedělat nic.

Zařaďte do přípravy také další sporty. Ideální jsou ty, při kterých se intenzivně pracuje s rovnováhou, jako například skateboarding, surfing, kolečkové brusle nebo lyže. Nejlepší je ovšem kolo. Tam se totiž do hry dostávají řídítka. Kolo je vlastně taková motorka bez motoru. A věřte nám, že většina toho, co funguje na kole, funguje i na motorce. V ideálním případě vede cesta od cvičení na začátku přes kolo právě za řídítka motorky. Ale rozhodně ničemu neuškodíte, pokud přidáte cvičení a kolo, i když už na motorce jezdíte.

Budete-li zvládat své tělo a s ním řízení motocyklu, stačí už jen otáčet plynem a zatáčet? No, ono to nejde jen tak samo. Berte pro příklad tělo jako hardware vašeho počítače. Ale potřebný je přece i software na jeho ovládání. V těle se musí něco stát, aby se například změnil směr jízdy. Ovšem daný příkaz samozřejmě vychází z mozku. Mozek řídí tělo, tělo řídí motorku. Představte si, že z domova vyrážíte s hlavou plnou úkolů z práce nebo se vzpomínkou na hádku s manželkou. Takový batoh bubáků vás nejen připraví o veškerou zábavu, ale také neumožní stoprocentní koncentraci na samotnou jízdu. To je potom nejen unavující, ale i nebezpečné.

Důležité je také spojení kapacity mozku a fyzického ovládání motorky. Pokud se na motorce jen povezete a nebudete vědomě využívat správné části těla pro její ovládání, poběží na pozadí všeho program, který spotřebuje podstatnou část kapacity mozku jen na to, abyste se na motorce udrželi a zvládli vůbec jet rovně. Nebudete si to uvědomovat, ale hlava bude z velké části zaměstnána. A když k tomu pak přidáte toho šéfa nebo manželku, může se snadno stát, že kapacita mozku bude vyčerpána, a už nezbude prostor nejen na stoprocentní sledování provozu, ale také na reakce v případě krizových situací. Nemluvě o tom, že v takovém případě si rozhodně nebudete moci všímat krás krajiny, kterou projíždíte. Takže právě hlavě ulevíte tím, že budete vědomě a správně používat tělo a jeho dary. Pojďme si to v dalších kapitolách rozebrat podrobněji.

Jakým způsobem postupovat, když se chci naučit dobře jezdit na motorce?

Nad všemi speciálními koordinačními požadavky, které jsou aplikovány u vybrané motorické dovednosti, jako je například řízení motocyklu, stojí vždy všeobecná koordinace a ovládání našeho vlastního těla. Tento základ umožňuje rychlejší a efektivnější osvojení speciálních koordinačních požadavků. V první řadě je tedy potřeba rozvíjet zmíněné koordinační schopnosti vlastního těla. Toho lze docílit využitím cvičení, která jsou zprvu zacílena na dané koordinační schopnosti jednotlivě tak, aby umožnila maximální a efektivní rozvoj vybrané dovednosti. S postupem času je možné vybírat náročnější cvičení, která případně zahrnují více koordinačních aspektů.

Dalším krokem, který tvoří přechod mezi ovládáním vlastního těla a motorky, představuje jízda na kole. Během ní využíváme základní schopnosti a dovednosti, které již naše tělo zvládá. Jízdní kolo, zejména při pomalé jízdě, klade větší nárok na rovnováhu, navíc vyžaduje ovládání dopravního prostředku, tudíž kvalitnější diferenciační schopnost. Naopak při rychlejší jízdě, a tím pádem také rychlejšímu pohybu v prostoru vyžaduje lepší reakční a orientační schopnost. Stejně tak, jako je možné cvičit s vlastním tělem, lze rozvíjet tyto schopnosti při jízdě na kole.

Po úspěšném absolvování dvou předešlých bodů následuje vytoužená jízda na motorce. Opět dochází ke zvýšení náročnosti ovládání stroje a zvýšení rychlosti pohybu v prostoru, a tím se jízda zároveň přesouvá na frekventovanější komunikace. Stejně jako u tréninku těla a jízdy na kole by tato fáze měla mít jistý řád se zvyšující se náročností. Trénink rovnováhy, diferenciace, orientace, rychlosti reakce a pohyblivosti musí být součástí i samotné jízdy na motorce.

Řízení motoriky

Jak tedy naše tělo funguje ve vztahu k pohybu? Veškerý pohyb člověka je řízen nervovou soustavou, která nepřetržitě registruje podněty přicházející jak z okolního prostředí, tak z jednotlivých oblastí samotného těla. Tyto informace jsou zaznamenávány receptory a prostřednictvím tzv. dostředivých nervových drah vedeny do hlavního řídícího centra lidského těla tedy do mozku. Zde jsou v reálném čase porovnávány měnící se situace s dosavadními zkušenostmi, které jsou následně vyhodnocovány. Po finálním zpracování dochází skrze odstředivé dráhy k přenosu příkazu pohybu na svaly, jakožto vykonavatele mechanické práce.

První bod nezbytný pro započetí nového nebo změnu stávajícího pohybu představuje tedy podnět, který je zachycen prostřednictvím smyslových orgánů. Převážnou část informací z okolního prostředí registrují naše oči, proto se zrak značně podílí na kvalitě našeho motorického výkonu. Dalším velice významným smyslovým orgánem významně ovlivňujícím pohyb jsou uši, které nás díky schopnosti zachycení zvuku mohou informovat o případném nebezpečí a umožňují nám lepší orientaci v prostoru. Neopominutelnou součástí ucha je rovnovážné ústrojí. To nám podává informace o poloze těla v prostoru, čímž napomáhá udržování rovnováhy a koordinace pohybu. Podrobné vnímání taktilních vjemů, tj. tlaku, bolesti, teploty a vibrací zabezpečuje hmat neboli mechanocepce. Chuť a čich sice nijak výrazně samotný pohyb neovlivňují, ale mohou mít vliv na proces motorického či jiného učení. Společně se smysly vnímajícími okolní prostředí je pro realizaci pohybu nezbytné vnímání vlastního těla. K tomu nám napomáhají vedle vnitřního ucha a zraku receptory nacházející se v našich svalech, šlachách a kloubech, tzv. proprioreceptory. Díky těmto specializovaným orgánům náš mozek ví, jaká je pozice trupu, kde se nachází naše končetiny, jak jsou v daný moment pokrčeny či nataženy nebo jak rychle se pohybují v daném kloubu.

Veškeré tyto informace jdou různě dlouhými dostředivými nervovými drahami do míchy a následně do mozku, kde dochází k tvorbě nového či výběru již používaného pohybového programu. Mozek a mícha jsou společně označovány jako centrální nervová soustava. Nově vytvořený nebo vybraný pohybový program je následně prostřednictvím odstředivých nervových drah odesílán k jednotlivým svalům. Jejich vzájemná koordinace je stejně jako celý pohybový program kontrolována a případně upravována prostřednictvím zpětné vazby centrální nervovou soustavou. Ta současně uchovává informace pro budoucí výkon stejného pohybu, aby mohl být rychlejší, přesnější, efektivnější a tím pádem i méně energeticky náročný. V budoucnu, kdy tělo bude provádět stejný nebo podobný pohybový úkon, nemusí již vytvářet zcela nový pohybový program, ale může z knihovny vybrat a v případě potřeby doladit ten, kterým je 13 již vybaveno. Toto, vedle kvalitnějšího provedení pohybu, umožňuje nižší potřebu soustředění na daný pohybový úkon.

Posledním článkem řetězce, realizujícím pohyb, jsou svaly těla. Ty přetváří elektrickou a následně chemickou energii na mechanickou práci. Její efektivita není dána pouze velikostí a maximální silou svalů, ale také schopností přesného zapojení a relaxace ve vhodný čas, kdy to daná situace vyžaduje. Stejně tak je pro optimální výkon nezbytná jejich bezchybná spolupráce s ostatními svaly a svalovými skupinami. Ta se u osob s velmi dobrou nitrosvalovou a mezisvalovou spoluprací na pohled projevuje ladností a lehkostí pohybu. Naopak nadměrné a nepřesné zapojování způsobuje neefektivní řešení pohybového úkonu, jeho vysokou energetickou náročnost a často také ovlivňuje jeho další aspekty jako je například rovnováha.

Při jízdě na motocyklu můžeme proces řízení pohybu demonstrovat na následující situaci. Představte si, že jedete domů po víkendovém výletu, je večer, pološero a několik desítek minut vydatně prší. Najednou 100 metrů před sebou zahlédnete překážku na vozovce: funkce externích receptorů (zraku). Tento fakt si uvědomíte a zjistíte, že budete muset zastavit: příprava plánu centrální nervovou soustavou (mozek). Začnete opatrně brzdit, abyste do objektu nenarazili – přenos informace a výkon zamýšleného pohybu. Vzhledem k tomu, že je vozovka mokrá, však brždění neprobíhá podle vaší představy, a proto ho musíte upravit – zpětná vazba (mozek). Vše dobře dopadne a vy zastavíte v bezpečné vzdálenosti od překážky. Na základě této události navíc získáte zkušenost rychlého brzdění na mokré vozovce, která je uchována v mozku. Pokud jste částečně upravili svou rychlost a jeli alespoň 75 km/h, odehrál se celý tento proces brzdění v čase kratším než 5 sekund. V závislosti na vaší trénovanosti, věku a soustředění trval moment od prvního zaznamenání překážky po první stisknutí brzdy 0,4 – 1,5 sekundy. Během takto krátké doby není možné přemýšlet, vše se musí dít automaticky, rychle a bezchybně. Aby tělo v daný moment takto fungovalo, musel tomuto momentu předcházet děj, který je označován jako motorické učení.

Motorické učení

Motorické učení předchází každé pohybové činnosti v životě člověka. Vzpomínáte si, alespoň částečně, jaké to bylo, když jste se poprvé postavili na lyže, brusle, posadili na jízdní kolo, do auta nebo za řídítka motorky? Okolo sebe vidíme ostatní lidi, jak tyto činnosti jednoduše provádí, a v hlavě si říkáme, že na tom nic není, a plni nadšení se do toho vrháme naplno. Tato mylná představa se však téměř v naprosté většině případů ve velmi krátkém okamžiku rozpadá a není to tím, že je člověk nešikovný. V tento moment mu pouze chybí pohybové programy a zkušenosti, které umožní fungování úkonů, které jsou pro řízení motorky nezbytné. Ty člověk získává prostřednictvím děje, označovaného jako motorické učení. Jedná se o proces odehrávající se v našem mozku jako reakce na cílený nácvik nebo jinou zkušenost s danou dovedností, jehož výsledkem je změna v centrálním nervovém systému umožňující vznik nové motorické dovednosti.

Motorické učení má tři fáze: kognitivní, asociativní a autonomní. Tyto fáze motorického učení můžeme opět velice přesně demonstrovat na našem motorkáři. Kognitivní fáze představuje moment, kdy osoba poprvé sedne na motorku a i přes teoretický základ příliš netuší, co má nebo nemá dělat. Téměř veškerou svou činnost s manipulací stroje provádí pomalu, neefektivně s absencí citu, navíc velkou část těchto úkonů kontroluje zrakem. Po chvíli náš motorkář dokáže za značného soustředění jet po rovném povrchu cvičiště, které umožňuje maximální zaměření jeho pozornosti na stroj, a naopak minimum pozornosti zaměřené na své okolí. V této fázi by byla jízda v běžném provozu nemožná, jednak vzhledem k nedostatečné schopnosti ovládat stroj, jednak kvůli téměř nulovému soustředění na cokoliv jiného než na vlastní ruce a nohy ovládající motorku. Asociativní fázi si lze představit jako moment, kdy v auto/motoškole již člověk jezdí v běžném silničním provozu, ale spíše se vyhýbá frekventovanějším silnicím, řídí slabší stroj a má souvislou podporu instruktora na sluchátku. V tento moment již automaticky ovládá základní prvky nezbytné pro řízení stroje, což řidiči umožňuje oproti předchozí fázi věnovat část své pozornosti i okolnímu prostředí. To představuje základní předpoklad pro jízdu v provozu. Autonomní fáze tvoří pomyslný vrchol motorického učení. Jezdec je již schopen provádět téměř naprostou většinu úkonů spojených s řízením stroje automaticky, a tak může svou pozornost věnovat ostatním věcem jako jsou okolní prostředí, stav vozovky nebo vyšší rychlost stroje. I přesto, že se jedná o poslední úroveň motorického učení, tato fáze nemá vrchol. V tento moment se člověk stále učí novým věcem a zároveň zdokonaluje dovednosti již získané.

Motorické učení v dospělém věku je bohužel oproti dětství neférovou disciplínou. V dětském věku, kdy se poprvé objevují pohybové činnosti jako je například jízda na kole, koloběžce či bruslích, začínají při odhlédnutí od genetických aspektů a jistého talentu všichni na stejné startovní čáře. Naproti tomu se v dospělosti vedle genetických predispozic nepřehlédnutelně projevují zkušenosti nabyté během dosavadního života neboli během pohybové historie jedince. Člověk, který celé mládí jezdil nebo ještě aktuálně jezdí na kole, má výhodu v udržování rovnováhy a diferenciace, což jsou předpoklady naprosto nezbytné pro jízdu na motocyklu. Ještě větší výhodu bude mít ten, kdo od dětství brázdil pole, louky a háje na dědečkově pionýru a tím si vytvářel pohybové programy, které lze i po dlouhém čase ve značné míře oprášit.